Být či nebýt? Jednoznačně je lepší u toho být.

Znáte ten pocit, když fandíte svému oblíbenému týmu či jednotlivci a vaše nervová soustava je napnutá k prasknutí? Sem tam vám cukne ruka, noha, vykřiknete, zaúpíte. Emoce prostě musí ven a vy tomu nemůžete zabránit. Stává se to i mně při sledování svých svěřenců v televizi.

Někdy se to tak sejde, že z nějakého důvodu, ať už ovlivnitelného nebo ne, jim nemohu být nápomocen přímo u klece. Nejčastěji je to ve chvíli, kdy se termíny zápasů překrývají a pak není v lidských silách být na dvou či třech místech zároveň.

Vůbec nejnáročnější byl předposlední říjnový víkend minulého roku. V sobotu zápasil Ondřej Skalník v Helsinkách. V neděli šli do akce Jirka Paluska se Standou Futerou v Německu a Filip Macek v Moskvě. Rozděleni byli i trenéři Michal Hořejší ve Finsku, Michal Novotný, Viktor Pesta a Tomáš Stehlík v Německu a já s Mackem v Rusku. Jestli jsem v jednom z blogů psal, že se hledá MMA zápasník, tak tady nám hořela koudel na opačné straně klece.

No a tak sedíme s Filipem v moskevském hotelovém pokoji a přemýšlíme, jak se ke klukům co nejblíže dostat. Hlavně k jejich zápasům abychom je mohli sledovat. Nejlepší by byl stream, jenže Německa nevysílá, takže zbývá čekat, až se kluci ozvou sami. S Finska to je o krapet lepší. MMAviking.com vysílá on-line reportáž. Tak aspoň něco.

Takže sedíte, stojíte nad počítačem. Přecházíte z jedné strany pokoje na druhou, div si nekoušete prsty u nohou a čekáte, až ten frajer v Helsinkách naťuká novou větu a pošle ji on-line. Například: Skalník nasadil Finovi páku na ruku nebo Zápasníci si navzájem páčí nohy. Nervy se vám napínají k prasknutí. Čekáte na další zprávy. Marně. Kde se ten Fiňák fláká?! Čas utíká a vy máte pocit, že už musí být dávno po zápase.

Najednou se objevuje další věta. Fin se Skalníkovu pokusu o páku ubránil. – Máme tu konec prvního kola. No a tak čekáte dál. Proti tomuhle je live stream úplný zázrak. Tedy pokud máte signál a nejste zrovna někde, kde lišky dávají dobrou noc. Když se vám obraz každou chvíli sekne je to dost podobné live reportáži.

I bez těchto komplikací vám nervy tečou víc, než kdybyste seděli u klece. Tam jste v centru dění. Se zápasníkem takříkajíc jedno tělo a co je nejdůležitější můžete výsledek nějakým způsobem ovlivnit. Nebo aspoň máte ten pocit. Od počítače, televize nebo telefonu nemůžete nic. I kdybyste si plíce vyřvali. O to víc vás to stresuje, ale to ještě nevíte, že může přijít něco horšího.

Přesvědčil jsem se o tom 7. srpna po třetí hodině raní. Bylo mi nabídnuto spolu komentování čtvrtého zápasu Viktora Pešty v UFC na Nova Sportu. Přijal jsem. Když nemůžu být přímo na místě, tak aspoň na Nově.

Přenos měl začít ve tři hodiny ráno našeho času. Tou dobou už ale Viktorův zápas v Salt Lake City dávno probíhal. Mohli jsme se na to dívat live, ale komentovat potom zápas by bylo jako dívat se na film, jehož konec už znáte. A to jsme odmítli. Upřímně, je to vážně divný pocit, komentovat něco, kde už je možná dávno po všem.

Když zápas začal, vůbec jsem netušil, jak se budu chovat. Z komentování jsem byl trochu nervózní, zvlášť když jsem věděl, že budu muset svoje fanouškovské a osobní pocity upozadit. Jak by to asi vypadalo, kdybych v přímém přenosu začal kibicovat nebo by ze mě vypadlo nějaké to sprosté slovo, ke kterému nemám v těchto chvílích nikdy daleko?

Zápas skončil tak jak skončil. Viktor dostal ve druhém kole K.O. a já měl po zápase dost smíšené pocity. Připadal jsem si jako nevybuchlý bublající kotel. Chvíli jsem zíral na monitor než mi došlo, že by mi bylo líp doma u počítače. Tam bych mohl dát průchod svým emocím. Není totiž nic očistnějšího než si, jakožto trenér a fanoušek MMA v jedné osobě, v klidu pěkně zanadávat.