Vchodové dveře se za mnou zavřely a chodba ztichla. O to víc bylo slyšet moje srdce,
které se splašeným tlukotem hlásilo o pozornost.
Neměl jsem sem jezdit. Nebýt toho mailu, ani nos bych sem nestrčil.
Jak dlouho jsme se neviděli? Třináct roků? Ještě, že nejsem pověrčivý. Třináct! Dost
dlouho na to, aby zapomněla.
Bezmyšlenkovitě jsem namířil ukazováček na zvonek s nápisem Eva a Tomáš
Semerádovi. Zaváhal jsem jako sebevrah s prstem na spoušti. Zmáčknout, nezmáčknout?
Teprve teď jsem si uvědomil, že zadržuju dech. Dejchej, dejchej, napomenul jsem se. Vždyť
už je to tak strašně dlouho. Má skvělého manžela, kutila, co víc si může žena přát? Se mnou
by to stejně nevytrhla.
Třináct! Určitě zapomněla.
Prst zmáčkl zvonek, ozval se nepříjemný zvuk, který mi stiskl hrudník.
Nikdo neotvíral!
Stál jsem tam jako přikovaný, v hlavě zmatek. Na chvíli jsem si připadal nevítaný,
přebytečný jako slepé střevo. Co budu teď dělat? Měli být přece doma, Tomáš mi slíbil… To
se už opravdu na nikoho nedá spolehnout? Kde teď o půlnoci v tomhle zapadákově seženu
nocleh?
Jistou výhodu to mělo. Noc už někde přečkám a zítra se na třídním srazu po dvaceti letech
uvidím jen Tomášem. Na pozvánce přece jasně stálo, jen absolventi ročníku 94 – 95, žádné
manželky. Žádná Eva.
S úsměvem na rtu jsem se otočil a dal se na odchod. Zaplavila mě úleva a s ní přišly
vzpomínky na náš čtyřletý vztah. Většinou příjemné a nebylo jich málo. První sex a všechny
následující. Výlet do Louvru. Alkoholové radovánky na letišti, když jsme cestou za
Rubensem málem nestihli letadlo do Antverp.
Zbožňovala obrazy, v jednu chvíli se dokonce pokoušela i malovat. Netuším, zda měla
talent. Jestli ano, netrpělivost jí ho zničila, její výbuchy vzteku… škoda mluvit.
To spíš líp fotila. Čas od času mě nebo někoho jiného namaskovala a naaranžovala tak, že
jsme na jejích fotografiích vypadali jako Rembrandtova Lukrécie nebo Goyova Hrdost. Byla
to nádhera, jako by ti obrazy ožily a hned zmrzly v čase. Měla fantastický smysl pro detail.
Lásku k umění jsem chytil od ní. Navštívili jsme snad všechny výstavy v republice a jistý
čas jsem si dokonce myslel, že bych mohl o malbě i přednášet. A možná bych i mohl…
Hodně jsem toho zapomněl, ale něco zůstalo. Byly to pěkné časy, až na ten závěr.
Vtom se mi za zády otevřely dveře.
„Karle?“
Kostní dřeně by se ve mně nedořezali. Cítil jsem ji, její dech, oblíbený parfém. Nic se
nezměnilo. Opatrně jsem se otočil.
Ale změnilo… V županu a v pantoflích vypadala až nezdravě vyschle. Jako jedna
z Goyových čarodějnic, napadlo mě okamžitě. Hned jsem se zastyděl, ale myšlenka si už žila
svým vlastním životem. Blond vlasy schované pod ručníkem, zřejmě si je právě umyla, k
tomu ty její trochu vyvalené oči. Jistá podoba tu byla. Čarodějnice – nečarodějnice, na ulici
bych jí nepoznal.
„Karle, jsi to ty? Jak dlouho jsme se…?“
„Třináct,“ vyhrkl jsem, jako bych ani jiné číslo neznal a skoro jsem přehlédl nabízenou
ruku. Stiskl jsem ji. Pusa na pravou tvář, potom na levou. Brrr. Měla překvapivě chladné rty,
jako by mě políbila smrt, ale zdálo se, že mě ráda vidí. Předstírá, nebo odpustila?
„Tomáši, Karel je tady!“ zavolala do bytu. „Třináct…? To už je pěkná řádka let,“ dodala
tiše a pohybem ruky mě pozvala dál.
„Konečně, už jsme si chtěli jít lehnout,“ ozval se Tomáš z konce chodby. Blížil se ke mně,
zrovna jsem si sundával batoh a bundu, s pusou roztaženou od ucha k uchu. Počkal, až se
otočím od věšáku a skočil na mě. Myslel jsem, že ze mě vymáčkne duši. Tak vřelé objetí jsem
ani nečekal. Tři roky jsme spolu seděli v poslední lavici, dva největší frajeři ve třídě.
„Karle! To je let. Ale vůbec si se nezměnil.“
Milosrdná lež. Z hlavy mi zmizela polovina vlasů, a kdybych nebyl dohola, nejspíš bych
nosil přehazovačku. I s váhou jsem za tu dobu pěkně pohnul. Naštěstí při mé výšce nebyl
blížící se metrák až tak vidět.
Zato Tomáš, parchant jeden, vypadal skvěle, zrál jako víno. A ta postava, škoda mluvit.
Ženský mu stále musely padat k nohám.
„Tak jak se máte?“ vykoktal jsem, když jsme procházeli chodbou a míjeli jedny dveře za
druhými. Ložnice, záchod, koupelna, dětský pokoj, tipoval jsem a zůstával ve střehu. Mohli se
do mě kdykoliv pustit.
„To víš, práce, práce, práce,“ odpověděl Tomáš. „Dělám u jedné stavební firmy. Bouráme,
stavíme. Pořad dokola. To bys nevěřil, co jenom tady přijde baráku k demolici.“
„Vážně?“
„Jo, jo. Staré musí ustoupit novému.“
„Jak říkáš. Hele, tady jsem si dovolil přinést něco ze své zahrádky,“ řekl jsem, když jsme
došli na konec chodby, kde se dalo jít vpravo do kuchyně anebo vlevo asi obýváku.
„Ukaž.“ chňapl Tomáš po flašce, až jsem sebou cukl. Podíval se na etiketu. „Cabernet
Sauvignon, hmm, může být.“
„To určitě!“ Eva víno okamžitě zabavila a láhev postavila na kuchyňskou linku. „Na to
budete mít času dost. Dobře víš, že zítra…co zítra, dnes ráno, brzo vstávám. Potřebuju se
vyspat a na vaše halekání nejsem vůbec zvědavá.“
„Ale…,“ zkusil to ještě Tomáš.
„Nic. Už jsem řekla.“
A je to tady, napadlo mě, jak se rozjede, omlátí mi všechno o hlavu. Potrat, ke kterému
jsem ji více méně přinutil, i ten rozchod potom. Jo, byl jsem sráč, ale už jsem se změnil,
chystal jsem si v duchu obranu. Co bych asi tak ve dvaadvaceti dělal s dítětem? Zvlášť když
tobě nebylo ani dvacet. Ano, máš pravdu, zmizel jsem jako pára nad hrncem, ale věřil jsem,
že to tak bude lepší. Pro nás oba. Ano, já vím, odešel jsem, když jsi mě nejvíc potřebovala.
Vůbec netuším, co si si musela vytrpět. Přišla jsi o dítě, tedy spíš o zárodek nového života,
shluk buněk… a do toho ještě já. Promiň. Člověku až časem dojde, jaký byl idiot.
Teď už určitě máš kupu dětí. Chtěla jsi nejmíň dvě, viď? Kdepak jsou? Spí. Samozřejmě,
vždyť už je po půlnoci. Nikde jsem ale neviděl dětské boty ani oblečení. Možná jsou u
babičky.
Naštěstí Eviny hromy a blesky prakticky okamžitě vystřídala modrá obloha a v ruce se jí
objevil talíř plný buchet.
Oddechl jsem si. Ale přesto, nebo možná právě proto jsem se jí chtěl omluvit. Jenže dřív
než jsem se nadechnul, odhodlání mě opustilo. Vytušil jsem, že bude lepší počkat na
vhodnější příležitost. Až budeme sami.
„Určitě máš hlad,“ zeptala se.
„Nemůžeš jí dát košem,“ řekl Tomáš. „to by ti neodpustila.“
„Nevtírej se, miláčku. Tu flašku stejně nedostanete. A mimochodem, už jsi mi koupil
lístek na vlak? Ne? Tak hybaj!“
Tomáš teatrálně sklopil uši a odešel do obýváku.
„Chlap potřebuje pevnou ruku,“ usmála se na mě Eva.
„Koukám.“ Ještě, že jsem zdrhnul, proběhlo mi hlavou. „Buchtu si samozřejmě dám.“
„Nemusíš,“ řekla, ale já věděl, že jestli chci udržet tohle křehké příměří, tak musím.
Přesunuli jsme se vedle, kde už na rozloženém a povlečeném gauči seděl Tomáš. Skláněl
se nad notebookem položeným na nízkém stolku.
Moc jsem si ho nevšímal. Zůstal jsem stát uprostřed místnosti a nevěřil vlastním očím. Co
je zase tohle? Můj obraz se odrážel v obrovském zrcadle, které zakrývalo celou stěnu. Něco
tak perverzního jsem dlouho neviděl.
Do toho začala Eva peskovat Tomáše: „Tak co, už to máš? Prosím tě, co to děláš? Ukaž!
No tak, šoupni se. Ty si horší než můj otec a ten počítačům vůbec nerozumí.“
Tomáš se na mě podíval, jako by hledal spřízněnou duši. Jenže já ho odbyl jen
nepřítomným úsměvem. Kdo si dá na zeď něco takového? Širokoúhlou obrazovku, prosím.
Ale zrcadlo? Byl jsem z toho úplně paf, sotva jsem si všiml, že mi Tomáš něco povídá.
„Vidíš tam duchy?“ zeptal se a vstal. „Pěkný co? Evy nápad.“
„Jo, jo. Rozhodně zajímavý. Jak dlouho tu bydlíte?“
„Moc dlouho ne,“ řekla Eva a vypnula počítač. „Vždyť to vidíš. Pořád je to takový
holobyt. Mám spoustu nápadů, ale nestíhám je realizovat.“ Hlavně, že tu máš to zrcadlo přes
celou stěnu, napadlo mě a ona pokračovala. „Zatím jsme sem dovlekli jen pár věci. Stolek,
gauč, abys měl kde spát. Nicméně kolaudaci už máme za sebou. Tomáš pozval pár lidí
z práce. Bylo to velká akce.“
„To si dokážu představit.“
„Nedokážeš,“ zasmála se Eva. „Týden na to Tomáše povýšili.“ Rozesmál jsem se. Dobrá
strategie.
„Moc se nesměj,“ řekl Tomáš. „V podniku se chystaly změny. Propouštění. Každý se bál o
flek. Uznávám, trocha vypočítavosti v tom bylo, ale co bys neudělal, aby sis udržel místo?
Zvlášť tady, kde se práce hledá tak těžko. Vlastně nám tím takříkajíc zachránili životy.
Nemám pravdu, Evičko?“
Evička přikývla, přivinula se k němu a oba se na sebe láskyplně podívali. Chápal jsem je.
Nejspíš splácejí hypotéku, ani jeden z nich si nemohl dovolit o práci přijít.
„No nic, naštěstí je to za námi,“ řekla Eva a s počítačem v podpaždí obešla podél zrcadla
stůl. „Snad ti nebude vadit, když už si půjdeme lehnout?“
Najednou stáli přede mnou a já si uvědomil, že už z nich nejsem nervózní. Čas všechno
zahojil, tak to má být. Eva mě obejmula a dala mi pusu na dobrou noc.
„Buchty máš na stole. Vodu si natoč v kuchyni. Ručník jsem ti přehodila přes umyvadlo
v koupelně, to jsou ty druhé dveře na chodbě, hned vedle záchodu. Ještě nějak ti můžu
pomoct?“
„Heslo na wifi, jestli ji tu máte?“
„D R N I CO L A E S T U L P,“ hláskovala Eva „všechno velká písmena a dohromady.“
„Počkej, to si nemůžu zapamatovat,“ usmál jsem se.
„Jistě, Tomáš ti ho napíše. Viď, miláčku?“
Miláček přikývnul a odešel. Za chvíli se vrátil s papírkem v ruce.
„Drnicolaestulp?“ zopakoval jsem jako by to bylo jedno slovo. Něco mi to říkalo. Ale co?
„Znamená to něco?“
„Jo, pro Evu celkem dost,“ řekl Tomáš a dál to nerozebíral. Rozloučil se mnou a nechal
mě samotného.
Bylo už dávno po půlnoci, ale spát se mi ještě nechtělo. Jenže co tady bez televize, bez
knížky? Škoda, že ho drží tak zkrátka. Takhle si akorát můžu před zrcadlem vymačkávat
beďary.
Aspoň se vysprchuju, napadlo mě a začal jsem se svlékat. Kalhoty jsem měl na půl žerdi,
když jsem se zarazil. Na nohách mi vyskočila husí kůže a otřásl jsem se zimou. Co zimou?
Kosou! Jak to že jsem si toho dřív nevšiml? Snad jen díky mikině, kterou jsem si nesvlékl a
tomu, že jsem se tu celou dobu cítil jako na trní. A taky mě zmátla Eva, prohánějící se po bytě
jenom v županu. To je tak horkokrevná nebo už je v přechodu?
Opět jsem si navlékl kalhoty a oblečený zalezl pod peřinu. Na koupání už jsem neměl
náladu a na brouzdání po internetu taky ne. Potřeboval jsem se zahřát. Nějakou dobu jsem se
na gauči převaloval, nemohl jsem najít tu správnou polohu. Když ke mně nakonec přišel
spánek, ani jsem si ho nevšiml.
Probudil jsem se o tři hodiny později se slinou v koutku úst a neodkladným nutkáním jít
na záchod. Do kuchyně proudilo světlo z ulice a dovedlo mě až k cíli. Hned jak jsem skončil,
spláchl jsem. Automaticky. Vůbec jsem si neuvědomil, že by to mohlo způsobit takový
kravál, určitě jsem vzbudil půlku baráku. A jestli ne půlku, tak určitě aspoň jednoho. Tomáš
stál uprostřed chodby a díval se na mě.
„Omlouvám se, doufám, že jsem tě nevzbudil?“ Blbá otázka takhle uprostřed noci.
„Ne, čekám tady na tebe.“
„Čekáš? Proč?“
„Chci, abys věděl, že to všechno je její vina.“
„Co, proboha?“ Co to plácá? Možná je náměsíčný a mluví ze spaní.
„Ten obraz byl její nápad. Vždycky chtěla mít doma originál. Nejdřív to vypadalo
zajímavě. Vymyslet tak velký chladicí box, byla celkem výzva. Říkala, že nejdřív ona pomůže
mně a na oplátku pak já pomůžu jí. Už se nemohla dočkat, čekala tak dlouho. Ale já už jí
nechci pomáhat. Tohle je naposledy,“ řekl Tomáš a začal brečet.
„O čem to sakra…?“ bezděky jsem ho objal. Vzlykal a začal mě plácat po zádech, silně,
jako by mi zaskočilo. Na chvíli jsem měl dokonce pocit, že mě štípnul nebo píchnul. Ale
nepustil jsem ho, dokud se neodtáhl.
„Děkuju,“ řekl stín toho, kdo měl kdysi tolik sebevědomí, že na ně balil jednu holku za
druhou. Pěkně mu přistřihla křídla. Ještě, že jsem jí včas zdrhnul.
„To je v pořádku.“
„Od té doby, co to zjistila, je jako vyměněná. Někdy mám pocit, že je zralá…“ Tomáš
ztišil hlas a zakroužil si ukazováčkem kolem spánku. „…do blázince.“
„Odkdy zjistila co?“
„Vždyť víš. Nejdřív si myslela, že to je moje vina. Dokonce mě vzteky bodla,“ řekl a
vyhrnul si tričko. Jizva na jeho boku mě úplně vyvedla z míry.
„Nožem?“ vyhrkl jsem.
„Ne, nůžkama. Naštěstí nic důležitého netrefila. Jen špeky a maso. Teď už aspoň ví, že to
není moje vina.“
„A čí?“ řekl jsem, jako bych tušil, o čem mluví.
Možná by mi to i prozradil, nebýt hlasitého zachrápání z ložnice. Ten chudák se napnul
jako struna a pak takřka neslyšně řekl: „Musím jít. Nerad bych ji…vždyť víš.“ Náznak
úsměvu a potom zmizel v pokoji.
Nechal mě tam stát zmateného, v šoku. Pro pána krále, kam jsem to vlezl? O čem to
blábolil? Obraz? Chladicí box? Co Eva zjistila, o čem bych měl vědět? Co nebyla jeho vina?
Měl to v hlavě pomotaný, sám nevěděl, o čem mluví. Co z něho ta ženská udělala? Lidskou
trosku! A to jsem se chtěl tý mrše omluvit. Tůdle!
Vzpomněl jsem si na tu jizvu. Nůžky? Mohl se v lese nabodnout na větev, co já vím? Ale
proč by si vymýšlel? Byla by toho Eva vůbec schopna? V afektu? Určitě.
Jedno bylo jisté. Měl bych okamžitě zavolat na policii nebo do blázince. Protože to, že na
mě počkal, znamenalo jediné: volání o pomoc.
Možná ho šikanuje i tou zimou. Ale proč? Vůbec jsem netušil, co si o tom mám myslet.
Tak či onak, rozsvítil jsem v obýváku a začal hledat topení. Pustím ho na plný koule, ať jí
třeba klepne!
Na stěnách jsem radiátory nenašel. Možná v podlaze? Jen najít uzávěr či termostat. Jenže
v pokoji nic nebylo. Pak mě napadlo podívat se na chodbu a ejhle, bingo! Krčil se tam na zdi,
jen níž, než by člověk čekal.
„Tak a teď něco uvidíš,“ zašeptal jsem a otočil knoflíkem doprava. Nebyla na něm žádná
stupnice, ale selský rozum mi radil, že právě tam narazím na teplo. Když jsem skončil, doufal
jsem, že jsem přitopil nejméně o dvacet stupňů.
Najednou se mi zatočila hlava. Potřeboval jsem si sednout a tak jsem zamířil do obýváku.
Oteplilo se. Nějak moc rychle, prošlo mi hlavou. I spánek se blížil mílovými kroky, což mě
dost zaskočilo. Měl jsem co dělat, abych to stihnul na gauč. Bože, možná jsem to neměl
zapínat.
Když jsem bezvládně padal na pohovku, koutkem oka jsem si všiml skupiny mužů. Stáli
v místě, kde předtím bylo zrcadlo, a nad něčím se skláněli. Chtěl jsem se na ně podívat, ale
zmohl jsem se jen na němou otázku: Proč jsou tak vyfintění?
Vzbudil jsem se zimou. Vzbudil? Doslova jsem vyskočil z kůže. Tělo pode mnou ještě
pořád spalo, aspoň jsem doufal, že jen spí. Přece nemůžu být mrtvý? I když… Ležel jsem jen
v bederní roušce na tvrdé pryčně, kolem mě se tísnilo osm vymóděných kašparů v barokních
kostýmech. S parukami na hlavách a nalepenými bradkami, s nařasenými límci a v dlouhých
pláštích, všichni na mě upřeně vyvalovali oči. Až na jednoho byli všichni prostovlasí. Ten
jeden v klobouku držel otevřené nůžky nebezpečně blízko mé ruky. Co s nimi chce dělat?
Zdálo se, že nic. Stejně jako ostatní byl i on bledý a bez života, jako socha na mostě.
Podíval jsem se na svoje tělo. Bezbranné tělo, zranitelné. Trochu bledší než bych čekal,
ale jinak… co to mám na krku? Modřiny? Jako od škrcení!
Uslyšel jsem blížící se hlasy a s hrůzou jsem si uvědomil, že se skutečně nemohu hýbat.
To není sen! Vtom jsem vydechl, z nosu mi vyšel obláček páry… nejsem mrtvý. S dalším
nádechem jako bych nasál zpět duši. Byl jsem sice bezmocný, ale aspoň zpátky ve svém těle.
„Takhle sis to představovala?“ Poznal jsem Tomášův tlumený hlas. Jako by přicházel
z dálky nebo za sklem.
„Perfektní,“ vykřikla nadšeně Eva. „Není to sice úplně podle originálu… Ne. Je to
perfektní. Myslíš, že nás ještě vnímá?“
„Asi ano. Ještě jsem to pořádně nezamrazil. Víš, kdybys chtěla cokoliv změnit… Už ale
asi nezbývá moc času, triopental přestává působit. Pomalu se probouzí.“
„Ne, nedovolila bych si na tom něco měnit. Je to skoro dokonalá kopie. Dr. Nicolaes Tulp,
Colevelt, Slabberaen, Calkoen, de Witt, Block, Loenen… Škoda, že je představují ti tví
dementi z práce. Nemohla jsem je vystát a teď abych se na ně ještě dívala. Byli tak odporní. A
ty jejich naduté žvásty, ještě teď se mi z toho zvedá žaludek. Ani jeden z nich si místo v
tomhle mistrovském díle nezaslouží, stejně jako jejich předchůdci. Někteří zaplatili, aby
mohli na obraze být,“ krátce se zasmála. „Pravda, měli to levnější než tihle.“
Najednou noční setkání s Tomášem dávalo smysl. Omlouval se mi upřímně, anebo to byla
jen záminka, aby mi mohl vpíchnout uspávadlo? A třídní sraz? Šikovná návnada.
Ležel jsem uvnitř proskleného chladicího boxu a nade mnou se sklánělo těch osm panáků
z jeho práce. Už jsem se nedivil, že ho povýšili, když se ze dne na den uvolnilo tolik
pracovních míst. Možná doufal, že se s nimi u skleničky nějak domluví. Nevyšlo to a oni
skončili za sklem v bytě, kde zrcadlo není zrcadlem a termostat není termostatem, nýbrž
vypínačem, který promění zrcadlo v průhlednou stěnu. Jako ve špatné detektivce.
Je tohle vůbec jejich byt? Každý průměrný policajt by tu ty mrtvoly přece našel. Jak to
Tomáš říkal? Staré musí ustoupit novému. Není tenhle náhodou jeden z těch baráků určených
k demolici?
Jen by mě zajímalo, jestli každého tak srdečně objal dřív, než jim píchnul triopental. Dál
už to bylo jasné. Převléknuli je, naaranžovali a důkladně zamrazili, tak aby se mrtvý obraz už
nikdy nepohnul. Ani nepotřebovala fotoaparát, tyto modely jí nikam neutečou.
Co to ale má společného se mnou? Já do té jejich party přece nepatřím. A v tom mi to
došlo. Ta děvka! Celých třináct let to držela v sobě a teď… Ne. Klid, klid. To nebude tak
horký. Nemůže.
„A pak ON,“ pokračovala Eva a v jejím hlase najednou zazněla až šílená nenávist. „Náš
popravený zločinec. Rembrandt by to z toho, co jsi měl k dispozici, nesestavil líp. Jen
snad…“
„Co?“
„Ne, nic.“
„Jen to řekni.“
„Měl jsi mu tu oprátku pořádně utáhnout.“
„Víš, bál jsem se, abych ho nezabil, pak by už nebyl tak tvárný.“
„Jistě, jistě. Máš pravdu. A vlastně je to tak lepší. Aspoň si to pořádně užije. Tak jako já ty
roky.“
Pane Bože! Vykřikl bych, kdybych aspoň trochu mohl hýbat rty. Chtěla mě oběsit! To
přece nemůže. Kvůli prachům na hypotéku prosím. Ale kvůli rozchodu před tolika lety?
Pořádnou lekci, ano. Smrt ne!
„Ještě jedna věc mi tady vadí,“ řekla.
„A to?“
„Proč si mu neotevřel předloktí jako na originále? Pamatuješ si, Dr. Tulp drží sval
peánem, chirurgickou svorkou… a ty jsi mu dal do ruky jen obyčejné nůžky!“ vyhrkla nevěříc
vlastním očím.
„Já myslel… Nevěděl jsem.“
„Co jsi nevěděl?!“ zvýšila Eva hlas. „Obrazy,“ křičela. „a mistrovská díla zvlášť, stojí na
detailech! Tímto výtvorem vzdáváme hold prvnímu obrazu, který mistr signoval.“
Konečně jsem to pochopil. Já tupec! Hodina anatomie u doktora Tulpa. Tak se jmenovala
Rembrandtova předloha tohohle bizarního díla, jehož jsem se stal součástí. Tulpovo celé
jméno i s titulem měli jako heslo pro wifi. Jak je možné, že mi to nedošlo? To mě chtějí
pitvat? To by přeci neudělali! To ne. To musí být zlý žert, jen mi chtějí nahnat strach…
„Já vím, promiň, na to jsem neměl žaludek.“
„Nevadí, možná je to tak lepší. Říkal jsi, že vnímá?“
„Myslím, že začíná. Pomalu se probouzí.“
„To je dobře, přivedeme ho zpátky k životu.“
Sláva! Už jsem se začínal bát.
„Rozhodla jsem se, že udělám pár změn. Kašlat na pocty. Přestaneme kopírovat –
v originalitě je síla. Přines mi skalpel.“
„Co chceš dělat?“
„Především chci, abys věděl, že to, co teď udělám, je tvoje vina. Kdyby ses držel
Rembrandta, nikdy bych se neodvážila.“
Ucítil jsem závan čistého vzduchu. Někdo, nejspíš Eva, otevřela vstup do chladicího boxu.
„Chci, aby cítil stejnou bolest,“ slyšel jsem ji, až příliš zřetelně, „jakou jsem cítila, když
nechal zabít mého syna.“
„Syna?“ zeptal se Tomáš. I jeho hlas zněl zřetelněji. „Jak si mohla vědět, že je to chlapec?
Vždyť si říkala, že to mělo nanejvýš tři týdny.“
„Prostě jsem to věděla,“ štěkla. „Ženy to vycítí. Dala jsem mu i jméno. Karel. Po té svini.
Nenávidím ho, to on může za to, že už nemůžu mít děti! Ať trpí!“
A do prdele! Kdybych se mohl hýbat, teď bych ztuhnul. Tak tohle se dozvěděla. To nebyla
Tomášova vina, ale… moje!
Ucítil jsem vůni jejího parfému, její dech. Byla blízko, nebezpečně blízko, ale já jsem se
stále nemohl pohnout. Triopental pořád účinkoval. Držel mě jako ve svěrací kazajce
s časovým zámkem. Jak dlouho ještě? Snad jenom chvíli… Potřeboval jsem čas, kde ho však
vzít? Zmocnila se mě panika.
Potom se objevila v mém zorném poli, v ruce držela skalpel. Naše pohledy se na okamžik
střetly a ona se ke mně naklonila.
„Je to tvoje chyba,“ zašeptala mi do ucha a já si uvědomil, že cítím, jak mi po tváři stéká
pot či její slina. Už jenom chvíli. Mluv, mluv! Vykecej mi díru do hlavy! To přežiju. A ona
poslechla. „Kvůli tobě nemůžu mít děti. Už nikdy. To jediné, které ke mně chtělo přijít, jsi mi
sebral. Vůbec netušíš, co jsem si musela vytrpět. Málem jsem se z toho zcvokla.“ Málem?!
„Naštěstí jsem měla sen. Jen ten mě držel při životě, ani nevíš, jak jsem se těšila, až ho
uskutečním. Podařilo se. Moucha sedla na lep.“
Znovu se narovnala a usmála se na mě. Nelítostně, tvrdě. V ruce svírala skalpel, který
Tomáš neměl odvahu použít. Ona s tím neměla problém.
„Ne, nedělej to!“ Nejprve jsem si myslel, že jsou to moje slova, ale zakřičel je Tomáš. „Takhle ten obraz znehodnotíš.“
Eva se ke mně otočila zády a mě škublo ve svalu. Pak znovu. Hýbnul jsem prstem u nohy.
Tělo přicházelo k sobě.
„Nemůžeš zničit něco, co nenávidíš, jen sprovodit ze světa,“ řekla Eva.
Cítil jsem, jak rozmrzám. Se mnou rozmrzal i celý chladicí box, ze stropu mi na hruď
spadla studená kapka. Už jen pár sekund a budu se moct hýbat. To už zvládnu.
Jenže to by tady nesměla být ona! Znovu se nade mnou naklonila. Bestie plná nenávisti.
Napřáhla se, hrot skalpelu nemilosrdně mířil proti mému břichu.
„Evo!“ vykřikl jsem. Ruce chtěly vyrazit k obraně, ale byly příliš pomalé, ztuhlé.
„Evo!“ ozvalo se za sklem a ona se na chvíli zarazila. Pootočila se.
Najednou jsem zahlédl nůžky. Úplně jsem na ně zapomněl. Tulpovi visely na koncích
palce a prostředníčku, pohodlně na dosah ruky. Natáhl jsem se pro ně a s vypětím všech sil
jsem je namířil proti Evinu břichu.
Ta si toho vůbec nevšimla. Vrátila se ke mně jako k bezvládné oběti a… bodla! Těžko říct,
kdo z nás dvou byl rychlejší, ale zasáhli jsme oba. Naše výkřiky se vpily do sebe, jako dva
dávní milenci, kteří k sobě po letech opět našli cestu. Evino vychrtlé tělo se na mě zhroutilo a
nůžky i skalpel tak pronikly hlouběji do našich těl.
Zavřel jsem oči. Neotevřel jsem je, ani kdy za mnou vrzly dveře. Přichází pomoc? Ne.
Hned se zase zavíraly. Po chvíli se za sklem ozval roztřesený Tomášův hlas.
„Promiň, kamaráde. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Když mi řekla, co ti chce udělat,
neměl jsem na vybranou. Ty nebo já… Žít s ní bylo hotové peklo, těch jizev po těle mám
mnohem víc. Nejdřív jsem jí chtěl jenom zavřít a zamrazit, ale bál jsem se, že by se z toho
nějak dostala. Měl jsem z ní takový strach… Málem jsem tam ty nůžky ani nedal. Nebýt tebe,
nikdy bych… Povedlo se. Už jsem ani nedoufal. Snad mi odpustíš, kamaráde… Určitě mi
odpustíš, vždyť si s ní žil.“
Tomáš mluvil a mluvil, ale já už toho chudáka nechtěl poslouchat. Na to jsem měl příliš
málo času…
