Dave odbočil z hlavní silnice. K prvním domům to měl půl kilometru. Začalo pršet. Stáhnul hlavu mezi ramena a strčil ruce hlouběji do kapes. V jedné našel kuličku, začal si s ní hrát a vzpomínat.
Před měsícem napsal příběh. Milostný. Do té doby netušil, že něco takového dokáže. Když povídku dokončil, nevěděl, co s ní. Strčit do šuplíku nebo dát někomu přečíst? Ale komu?
Tehdy si poprvé uvědomil, jak těžké je jít s kůží na trh. Ještě ani nedal text z ruky a už se mu strachy svíral žaludek, co na ni řeknou druzí. Přečetl si ji snad tisíckrát, musela to být bomba. Ne průměr, žádný jednooký mezi slepými.
Pak poznal Ivanu a najednou věděl, že je ta pravá. Ona bude první, kdo ji uvidí. Povídku jí poslal. Slíbila, že se na to podívá.
Při té vzpomínce Dave zaplavil vztek. Zmáčkl kuličku vší silou mezi prsty, ale vyklouzla mu. Znovu ji chytil, sevřel v dlani.
Čekal týden. Měsíc. Dva.
Při každém setkání, telefonátu, se chvěl jako školák před vysvědčením. Přestával si věřit. Byla skutečně tak dobrá? Vůbec si nedokázal představit, že by ji dal přečíst někomu, koho neznal. Přesto potřeboval, aby se na ní podíval někdo další. Chtěl vědět, zda je to čtivé. Má to hlavu a patu?
Jenže Ivana nic. Jen výmluvy.
Neřekla jsem, že si to přečtu. Jen že se na to mrknu, vysmála se mu, když na ní naléhal.
Začal ji uhánět po facebooku.
…měla jsem hodně práce. Teď zánět spojivek. Doktor mi zakázal číst. Napsala včera.
Lhářka prolhaná! Doháněla ho k šílenství.
Tak se dnes vypravil za ní. Musela pochopit, jak moc mu na jejím názoru záleží!
Pustila ho dovnitř, ale nechtěla číst. Pořád stejné výmluvy. Zánět spojivek, doktor zakázal.
Vyléčil jí, a co bylo nejlepší, povídka se líbila. Řvala to na celé kolo, dokonce se neubránila i slzám. Úžasný pocit. Budou si ho pamatovat do smrti.
Dave se při té vzpomínce usmál. Nahmatal kuličku, Ivaninu oční bulvu a pohladil ji.
Bylo na čase dát přečíst povídku někomu dalšímu. Co člověk, to názor, jak se říká. Třeba tam někdo jiný najde něco, co Ivana neviděla.
Ale komu ji dát? Komu?
Co třeba tobě?