The winner takes it all jsou slova, která se mi okamžitě vybaví, když si vzpomenu na první UFC nebo na galavečery zvané Noc gladiátorů pořádané většinou v Praze na Brumlovce. Zvláště pak pyramidové turnaje, ve kterých se sešlo osm bojovníků, kteří si to mezi sebou rozdali, aby se určilo, kdo z nich je nejlepší.
Porazit tři zápasníky v jeden večer není žádná procházka růžovým sadem. Zvlášť, když jedno kolo trvá dvacet minut a v případě, že se nerozhodne, pokračuje bitva po minutové pauze dalších deset. A tak pořád dokola, dokud vítěze či poraženého neurčí sami válečníci v oktagonu. Prostě férový boj, který nemůže ovlivnit bodový rozhodčí.
Tehdejší turnaje byly prostě syrové, žádná složitá pravidla, ani rukavice se tehdy nepoužívaly. Vyhrát pyramidu bylo tehdy prostě něco.
Když jsem se dozvěděl, že ryze ženská MMA organizace Invicta FC se chce vrátit ke kořenům, upřímně mě to šokovalo. Nejdřív jsem si myslel, že půjde o celoroční turnaj, kdy se vítězové jednotlivých kol představí na několika turnajích, tak jak to je dnes k vidění třeba v Bellatoru nebo na domácí scéně v Oktagonu MMA. Ale pyramida během jednoho večera…? Zajímavá propagace ženského MMA.
Asi bych o tom víc nezjišťoval, kdyby Magdalena Šormová nedostala nabídku zúčastnit se této Phoenix Rising Series. Zvlášť, když v první fázi měla nastoupit do rezervního zápasu pyramidy proti indické zápasnici Manjit Kolekar.
Nakonec, jak asi už víte nebo jste si mohli přečíst, všechno skončilo trochu jinak. Zápasnice Penta gymu se ukázala ve vloženém zápase, který vyhrála na body.
Ale zpět k pyramidě. Podle Kansaské asociace nemohla žádná bojovnic za jeden večer nastoupit k více než k pěti pětiminutovým kolům. Proto čtvrtfinále a semifinále bylo vypsáno na jedno kolo po pěti minutách. Finále pak na tři krát pět.
Kromě pyramidy měly být na programu také dva rezervní zápasy, které jednak umožňovaly zápasnicím delší regeneraci mezi jednotlivými zápasy. A za druhé, v případě zranění jedné z postupujících, jí vítězka rezervního zápasu mohla nahradit. Což se nakonec stalo už před turnajem, když dvě bojovnice nesplnily váhový limit a byly vyřazeny.
Po prvním kole, které jsme sledovali v zákulisí v televizi, jsme si nemohli povšimnout, jaký je to sprint. Holky do toho dávaly všechno. Bojovaly na doraz a misky vah se přesouvaly z jedné strany na druhou, ale k ukončení boje před limitem to většinou nevedlo.
Pět zápasů prvních dvou kol pyramidy z šesti museli rozhodnout rozhodčí. Dvakrát bylo vyhlášeno split decision, kdy dva arbitři připsali vítězství jedné zápasnici a ten třetí druhé. Tedy velmi těsné rozhodnutí dva jedna na body.
Abych řekl pravdu, právě tohle mi přišlo jako největší kámen úrazu. Pět minut je opravdu krátká doba. Zvlášť u takhle těsných zápasů je i pro rozhodčí těžké se k někomu přiklonit a klidně může platit, co rozhodčí to názor. Popravdě, takhle krátká kola, na turnaj takového významu, mi přijdou až nespravedlivá.
Zajímavé a velmi atraktivní mi přišlo nasazení semifinálových dvojic. V něm si pozdější vítězka celého turnaje Brianna Van Buren mohla, díky tomu, že jako jediná ukončila zápas před limitem, vybrat svoji soupeřku. Zajímavá výhoda, která vám může výrazně pomoct, když najdete protivníka, na kterého by váš styl mohl platit.
Určitě se ten turnaj vyvedl. Pro diváky musel být atraktivní, o to víc mrzí, že jich v hledišti moc nebylo. Tři sta, čtyři sta, řekl bych. Škoda, protože holky to fakt umí, možná líp než my tenkrát před pětadvaceti lety.