Pozor! Tahle chyba vaše zapálení do MMA může prodražit

///Pozor! Tahle chyba vaše zapálení do MMA může prodražit

Pozor! Tahle chyba vaše zapálení do MMA může prodražit

Deník Mamira Tahiniho č. 4.

Pomalu se blížil den, kdy jsem měl po svalové horečce, kterou Běta mylně považovala za coronu, vstoupit do MMArek gymu. Ani nevíte, jak jsem se těšil, i když přítelkyně říká, že jsem blázen, že se chci podruhé dobrovolně nechat takhle zprasit. Vůbec nechápe, jakou cestou jsem se vydal a že na ní je i bolest a nepohodlí, které musím zvládnout. Jak říkáme my bojovníci, musím vystoupit z komfortní zóny.

Dneska byla Běta zase nervózní a snad poprvé po dlouhé době to se mnou nemělo nic společného.

„Mamire, něco tu smrdí,“ křikla u snídaně a já přemýšlel, jestli jsem po sobě pořádně spláchl?

„Ty nic necítíš?“ zeptala se znovu, když odcházela do práce.

Zakroutil jsem hlavou.

„Jako by tady něco chcíplo,“ dodala a pak mě požádala, zda bych se na to nemohl podívat. Ubezpečil jsem ji, že ano a hned jak se za ní zavřely dveře, otevřel jsem okno.

Jo, něco málo jsem cítil, ale spíš jsem měl pocit, že jsem si to díky Bětě vsugeroval. Rozhodně to nebylo tolik, aby mě to odvedlo od práce, která se na mě valila ze všech stran. Co jsem ležel, tak jsem na to nehrábl a termíny se nekompromisně blížily.

Když se večer vrátila, seděl jsem v obýváku a v klidu popíjel kávu. Koukal jsem do blba a užíval si chvilku volna, než se zase vrátím ke klávesnici. Chvilku, kterou dokáže zkazit jedině ženská.

 

Běta vtrhla do bytu jako zásahovka a rozpoutala pravé peklo. Málem jsem na sebe zvrhnul kafe, jak jsem se leknul. Ječela, rozhazovala rukama a možná by došlo na fyzické násilí, kdybych se nepostavil a ona si neuvědomila, že bych se bránil.

Prý, co si celý den dělal, že si nemohl splnit jedno jediné přání, které jsem měla?

Nechápal jsem, o čem mluví, a tak jsem se hloupě zeptal: „Jaký?“ Já blbec! Měl jsem si nejdřív sám nafackovat, než jsem otevřel pusu.

„Děláš si legraci?!“ vypálila Běta z kulometu. „Jak v tom smradu můžeš žít! Vždyť je to cítit až ven!“

„Nepřeháněj,“ pokusil jsem se jí uklidnit, ale spíš jsem přilil olej do ohně. Za chvíli mě strkala před sebou do pokoje, ve kterém jsem marodil a který jsme od té doby z hygienických důvodů nepoužívali.

Když za námi zavřela dveře, skutečně mi přišlo, že tu něco… Vycházelo to z pootevřené skříně. Jediné, co jsem nechápal, jak to mohla Bětka skrz zavřené dveře cítit? Že by nějaký ženský šestý smysl?

Došli jsme do půli pokoje a já začínal být lehce nervózní. Vzpomněl jsem si na poznámku o chcíplém zvířeti. Viděl jsem ho před sebou. Jak tam leží (určitě to bude krysa), a vyvolala to ve mně odpor a husí kůži po celém těle.

Otočil jsem se na Bětu, ale ta mě tvrdým, nesmlouvavým pohledem přinutila, abych skříň otevřel. Poslechl jsem. Smrad začal být pronikavější, štiplavější, až mi z něho začaly slzet oči. Bohužel nic kromě pootevřeného batohu, který jsem měl naposledy na tréninku, jsem neviděl.

Vytáhl jsem ho, a ještě víc se ponořil do skříně.

„Kde to může být?“ řekl jsem polohlasně, aby se vzápětí za mnou ozvalo: „Tady!“

Otočil jsem se a pozoroval Bětu, jak se zakrytou pusou někam běží.

Puch vycházel z batohu. Ať v něm chcíplo cokoliv, leželo to tam už pěkně dlouho. Přesně od chvíle, kdy jsem se vrátil z tréninku. Možná během něho to vlezlo dovnitř a… Nechtěl jsem domýšlet.

Přiblížil jsem se k batohu a chtěl do něj strčit ruku. V půli pohybu jsem si to rozmyslel. Možná to je mrtvý, ale taky mě to může pěkně rafnout, prošlo mi hlavou, doprovázené vzpomínkou na Kingův Hřbitov zvířátek. Vzal jsem tedy batoh a obrátil ho vzhůru nohama.

To, co z něho vypadlo, mě donutilo odskočil stranou. Bože! Mohl jsem jen děkovat bohu, že mám silnější žaludek než Běta. I tak jsem měl co dělat.

Nešlo o zvíře, ale o černý zámotek, který s plesknutím dopadl na zem. Chvíli jsem čekal, že se pohne, ale pak jsem si přece jenom uvědomil, o co jde. Má potem nasáklá výbavička od Under Armour! Po první tréninku jsem neměl síly jí vyndat a hodit do pračky. Kdo by ale řekl, že bude takhle smrdět? Taková značka?

Zprvu jsem nechápal jak to, že jsem to necítil, když jsem tady ležel? Vysvětlení bylo prosté. Jednak jsem měl, kvůli údajnému covidu, neustále otevřené okno a pak jsem se celkem potil, takže jsem měl za to, že jsem to já.

Chtěl jsem se k tomu přiblížit, když se odněkud vyřítila Běta. V roušce, gumových rukavicích a s černým pytlem. Jako kdyby přišla likvidovat chemický odpad. Sebrala tu hromádku neštěstí ze země a hodila ji do pytle, který zapečetila několika uzly.

„Co s tím chceš udělat?“ Postavil jsem se jí do cesty.

„Ustup. Prase,“ sykla a obešla mě.

„Doufám, že to nechceš vyhodit?“

Neodpověděla.

„Počkej! Víš kolik to stálo? Určitě to půjde vyprat.“

„Zapomeň! Ten smrad bych z pračky už nikdy nedostala!“

Chtěl jsem jí zastavit, ale rozmyslel jsem si to. Místo toho jsem z okna sledoval, jak moje Under Armour výbavička potupně mizí v popelnici.

V tu chvíli jsem si uvědomil dvě věci. Neměl jsem v čem jít na trénink. Chtěl jsem být totiž MAMIR: Middle Age Man In Rashguard a ne trapný MAMIT v tričku. A za druhé: Domníval jsem se, že MMA je celkem levný sport. Pár rukavic, chráničů a je to. Jestli mi Běta ale po každém tréninku vyhodí něco, co jí nepůjde pod nos, bude mě to stát majlant.

Úvodní obrázek: Lenka Michalková
Od Lenky

Přijďte poznat tréninky MMA na vlastní kůži do Penta Gymu Praha. MMA je závislost.Tréninky MMA, BJJ, Thajský box nebo wrestling  jsou u nás, jak pro úplné začátečníky, tak pro zápasníky. Nikdy není pozdě začít. První trénink je zdarma http://www.pentagym.net/treninky/

By |2020-07-29T23:42:18+02:0021 července, 2020|MMA blog|0 Comments

About the Author: