Fighter´s magazín - Daniel BartákBojovník, nebo spisovatel?

Dan začal s bojovými sporty v patnácti, přes karate se dostal k thajskému boxu a nakonec skočil do ultimátu. Po deseti za sebou jdoucích vyhraných a jen jednom prohraném zápase se rozhodl ukončit profesionální kariéru bojovníka a odstartoval další životní etapu. Zápasnickou arénu vyměnil za psací stroj a své zkušenosti ze sportu a života vtiskl postavám svých příběhů. Jestli se Dan stane stejne dobrým spisovatelem, jako býval bojovníkem, to ukáže až čas, jedno je ale jisté už dnes, životní příběh tohoto mladého muže je velmi zajímavý a inspirativní a právě proto jsme se rozhodli přinést vám tento rozhovor…

Dane, představ nám alespoň stručně sebe a svou sportovní kariéru.

Začínal jsem jako každý malý kluk s fotbalem a samozřjmě jsem si myslel, že skončím jako profesionální fotbalový hráč. Potom mě ale hodně ovlivnila televize a video, potažmo film a akcní žánr, což mě přimělo pošilhávat po bojových sportech. Logicky jsem tedy začal dělat karate, které mě po nějakém čase přestalo bavit, následně přišlo taekwon-do, později WingTsun, malá peripetie s thajským boxem u Honzy Vávry a posledne jsem zakotvil u ultimátu. Teď se věnuji WingTsunu jako trenér.

V kolika letech jsi tedy začínal s prvním bojovým sportem a kdy přišel na řadu ultimát?

Začínal jsem v patnácti a k ultimátu jsem se dostal v roce 1997, rok potom, co ultimát vlastně u nás vůbec začal. V té době jsem také začínal u Míly Jedličky.

Zmiňuješ Mílu Jedličku jako trenéra, kolika trenérům jsi prošel pod rukama nebo kteří trenéři byli v tvé kariéře zásadní?

Důležitými trenéry pro mě byli Jan Placek, Karel Strnad, Honza Vávra, no a samozřejmě Míla Jedlička a Olivek Koenig.

Závodní kariéru jsi ukončil v roce 2000, nechybí ti soutěžení a závodní atmosféra? Máš někdy chuť zase skočit mezi provazy?

Občas o tom přemýšlím, ale spíš ne, jednak už jsem asi starý a začít znova pořádně trénovat taky není tak jednoduchý. Taková příprava si vyžaduje velké nasazení. Samozřejmě že tu atmosféru ještě pořád „dejchám“, protože mám své svěřence a jezdíme po závodech.

Takže se věnuješ trenérské činnosti. Kolik máš lidí a kde máš svou školu?

Jasně, mám svůj oddíl, který se jmenuje Penta Gym. Je to škola, kterou jsem převzal po Mílovi Jedličkovi. Žáků mám něco kolem dvacítky a z toho je asi pět závodníků. Jinak trénujeme ve Starostrašnické ulici a kdokoliv k nám muže přijít a začít cvičit. Také cvičím i děcka, pro která je výuka přizpůsobena tak, aby se učila základy z boxu, vale tudo a také i různé gymnastické prvky. Co se týče klasického ultimátu, tak ten učím lidi tak od dvaceti let.

Dane, můžeme zmínit tvůj nejtěžší nebo nejlepší zápas, vzpomeneš si?

Určite to byl můj úplně první zápas proti Michalovi Hamršmídovi. Samotný zápas trval asi 17 minut, což je dnes nemyslitelné, protože pravidla se za tu dobu hodne změnila a „bouchá“ se v přesně časově omezených kolech. Tenkrát jsem do toho skočil vlastně bez předchozích zkušeností „navostro“. Oproti tomu můj soupeř už byl poměrně zkušený.

V jakých hmotnostních kategoriích si závodil, když jsi byl na vrcholu?

Závodil jsem v hmotnosti 65-70 kg. Jinak to závodění bylo u mě hodně o psychice. Mě jsem strašně moc natrénováno a fyzicky i technicky jsem na tom byl určitě dobře. Byl jsem schopný si jít přred zápasem klidně zaběhat. Taky jsem trénoval se třemi nebo čtyřmi sparing-partnery najednou. Nejtěžší však bylo udržet psychiku na uzdě. Psychika v zápase hraje hrozně velkou úlohu. Pro mě osobně bylo dost složitý najít správný recept, jak ji dobře balancovat. Někdy nebyl vůbec žádný problém dostat se do pohody a dělat v ringu blbiny a někdy jsem byl zase plně na dně a jel jsem opravdu nadoraz.

Kolik zápasů jsi celkem odbouchal?

Mám za sebou jedenáct zápasu, z nichž ten poslední jsem prohrál a asi to byl i takový impulz, abych skončil se závoděním. Trochu lituji toho posledního zápasu, protože jsem se v něm zranil a právě na mě čekal můj první zápas s nějakým zahraničním borcem. Nakonec ho místo mně odbouchal jiný závodník.

Prišla tedy řada na mezinárodní zápasy, nebo ne?

Bohužel ne. Kariéru jsem ukoncil ještě před účastí na mezinárodních závodech.

Hodně lidí dnes ultimát odsuzuje kvůli velké brutaliti zápasu, jak to vidíš ty?

Tak já si myslím, že víc brutální než samotný ultimát je dnešní doba a na ultimát se dá jen dobře ukázat prstem a vyhnout se opravdu závažným věcem. Ultimát je jen bojový sport ukázaný ve své holé podstatě. Borci, kteří do toho jdou, jsou na to připravený. Je to boj „fair play“ jako každé jiné plnokontaktní odvětví boje. Myslím si, že jsou daleko rizikovější sporty. Například klasický box nebo hokej. Na druhé straně má ale ultimát mnoho fanoušků a stále stoupá na popularitě.

Co si myslíš, že lidi táhne na tento druh boje?

Každého určitě něco jiného. Když budu mluvit jen za sebe, tak mi hodně ovlivnily zmiňované akční filmy. Později sehrála svou úlohu samotná technika tohoto boje. Takže ultimát není jenom bohapustá rvačka, je to také o technice.

Určitě, technika je velmi důležitá. Už jsi nikdy přemýšlel, kdyby byla druhá šance začít znova, zvolil bys jiný sport, nebo by opět vyhrály kontaktní sporty?

Já nevím, všechno nějakým způsobem přichází a já to tak beru. Dřív jsem měl hrál fotbal a měl jsem možnost hrát za Spartu. Nakonec jsem se ale nevešel do věkového limitu. Nebo jsem měl slušný nabídky v thajským boxu, ale nepovedlo se to skloubit s prací, a nakonec přišel ultimát a já cítil, že to je to pravý. Zatím mi docela dobře vychází, že věci přicházejí v pravý čas. Myslím si, že když si člověk počká, tak se vždy ukáže nějaká ta další,správná cesta.

Mluvíš o fotbale, sleduješ ještě fotbal?

Já jsem velký fanda Sparty, ale nesleduji to tak často. Většinou se soustředím na mezinárodní zápasy a taky se u toho dost nervuji. Jinak nejsem zrovna dvakrát spokojený s tím, jak si Sparta momentálně vede, ale věřím, že je Franta Straka zvedne. Jinak se mi také líbí, jak hraje Baník. Sparta nemusí zrovna vyhrát ligu, ale měla by se držet nahoře. Titulek napovídá, že dnešní rozhovor nebude jenom o ultimátu. Ty jsi si zvolil jako svou další životní etapu „souboj s psacím strojem“.

Co převede sportovce, zápasníka, k psaní románu?

Tak je to určitě velký skok, protože když jsem byl na škole, tak „slohovky“ za mě psala máma. Na druhou stranu mi moc bavilo psát básničky i když sprostý… (smích) Prostě mě bavilo dávat slovíčka dohromady. Později přišel Míla Jedlička s nápadem vydávat interní časopis, který by informoval a bavil členy naší organizace, no a mě napadlo dát dohromady povídku o Frantovi Fiktovi. Po nějaké době psaní povídek se zrodila myšlenka napsat knihu. Takře, jak rád říkám, je to takový přirozený vývoj. V té době také vyšla kniha od Kinga „O psaní“ a já měl možnost dozvědět se spoustu užitečných informací. Samozřejmě mám dlouhou cestu před sebou a musím se toho hodně naučit.

Co je v psaní tvoje hlavní „deviza“?

Jednoznačně mám nápady. Stačí, když zavřu oči, a už ze sebe chrlím spoustu myšlenek. Například jsme byli s přítelkyní v restauraci a přítelkyni se zabodla kost do krku. Takže ona odešla na toaletu a já popustil uzdu své fantazii a v hlavě si to uložil jako námět na povídku. Později jsem ležel doma v posteli, a jelikož jsem nepořádný, tak jsem našel pod polštářem nůžky na nehty a znovu mi problesklo hlavou, že i tohle by se dalo zakomponovat. Dále se už příběh rozvíjí… žena trpí nevyléčitelnou nemocí paradoxně slaví narozeniny. Její manžel si je také vědom toho, že jí zbývá jen málo času. Narozeninové jídlo je, jak jinak, než ryba a ženě během oběda uvízne kost v krku, a to vnukne jejímu manželovi myšlenku, jak by jí mohl pomoct a ulehčit jejímu trápení… Takže čerpám z každodenního života a cokoliv se může stát námětem pro povídku či román. Mnoho současných spisovatelů se drží tak říkajíc jedné linie.

Mluvil jsi o Kingovi, ten pí1e horor. Zvolil jsi si také nijaký žánr, kterého by ses chtěl v budoucnu držet?

Mě osobně hodně zajímá lidská psychologie, počeetl jsem kopu knih o historii, rád bych zakomponoval bojová umění, dost mě ovlivňuje práce s dětmi no a především již zmiňovaný horor, potažmo psychologický horor, mě značně přitahuje, takže takto bych asi viděl cestu, kterou se vydám.

Když jsi si uvědomil, že chceš psát, tak to bylo rozhodnutí ze dne na den, nebo to v tobě po nějakou dobu zrálo?

Možná to začalo těma přisprostlýma básničkama, ale v té době to určitě ještě nebylo na psaní. Do psaní vkládám hodně ze svého života a v té době prostě nebylo ještě tolik zkušeností.

Na čem teď děláš?

No, původně jsem zamýšlel, že by to měl být horor, ale teď to vypadá na nějaký psychothriller. Uvidíme…

Jakým způsobem se dají skloubit tvé zkušenosti z bojových sportů se psaním románu?

Určitě dobře, momentálně píšu druhý díl knihy Na útěku, kde se hlavní hrdina zabývá bojovými sporty. V podstatě jako v normálním životě se vše prolíná se vším.

Co motivuje člověka, aby sedl za stůl a popsal stovky stran papíru, co je ten hnací motor?

Pro mě je to stejné jako v tom ultimátu – prostě být nejlepší. Něco měi žene, abych se dostal na vrchol. Další taková věc, která mě žene dopředu, je vývoj mých příběhů, protože sám nevím, jak to nakonec dopadne nebo co bude na další straně. Prostě pro mně má zvláštní kouzlo, jak se příběh rodí.

Jak se na tvoje psaní dívá tvoje okolí, neříkají ti, že jsi měl zůstat u sportu a živit se tělem?

Tak já i dnes se víceméně živím sportem, jelikož jsem trenérem WingTsunu. Jinak moje maminka je ráda, že ultimát už nedělám. Co se týče mojí přítelkyni, tak mně všemožně podporuje ve všem, co dělám. Po tom, co jsem dokončil první knihu, bylo hodně lidí zaskočeno, že jsem vůbec dal takovou věc dohromady.

Je to uspokojivý pocit dokončit knihu? Co v ten moment cítíš?

Že už musím psát další… Samotný uspokojení je strašně malý a až je mě to nikdy trochu líto, protože nikdy se sebou nejsem spokojený a v ultimátu to bylo to samý. Když jsem poprvé držel v ruce svou první knížku, tak jsem byl strašně šťastný, ale to trvalo jenom chvilku. Dobré je, když si někdo přečte něco, co jsem napsal, a upřímně řekne, že to bylo dobré…

Bez urážky, Dane, podle mě musí být každý spisovatel trochu blázen, co na to říkáš?

(Smích/ironicky)… No jasně. Já jsem určitě blázen. Taky do hlavy jsem určitě dostal hodně ran.

Co tě tedy živí? WingTsun, nebo psaní?

Pořád ještě WingTsun. Také si to musím neustále připomínat. WingTsun je takový běh na dlouhé míle. Jakmile si člověk začne myslet, že už něco umí, tak si musí uvědomit, že opak je pravdou. Nicméně je to hrozně krásné a pestré bojové umění.

Vraťme se ještě jednou k ultimátum. Myslíš si, že obliba tohoto sportu u nás ještě poroste?

Já doufám, že ano. Ultimát už má svoje ustálený fanoušky, no a bude jich snad přibývat. Ve světě se ultimát rozrůstá a proudí do něj mnohem víc finančních prostředků. Já doufám, že taková situace bude v budoucnu i u nás a vždy se najde pár nadšenců, kteří budou tento sport podporovat. Vidím budoucnost ve velkých kláních stylu K-1.

Jak se podílíš na vývoji ultimátu v Čechách?

Já se víceméně orientuji spíše na WingTsun. Přesto ale vedu skupinu Penta Gym, kterou připravuji pro tento boj a tím snad také přispívám alespoň malou mírou k rozvoji ultimátu v Čechách.

Napadá tě něco, o co bys ses rád podělil se čtenáři, například co ti ultimát dal, nebo vzal?

Tak pro mě byl ultimát jedna velká životní etapa, která mi dala například mnoho dobrých kamarádů. Někdy můžete slyšet názory, že se borci v ultimátu nesnášej. Já musím říct, že pro mě je opak pravdou. My jsme si s klukama, se kterýma jsem se pral i před zápasem, volali a navzájem se povzbuzovali. Dokonce dodnes jsme s některými z nich stále dobří přátelé. Je to dost i o kamarádství.

Kdo patří k současné špičce?

Já bohužel nemám perfektní přehled o současné špičce, ale pořád rád vzpomínám na ty „skalní“, jako je RomanVanický, Michal Hamršmíd, Bohumil Lungrik. To je mimochodem kluk, kterého jsem já trénoval. Tyhle borce mám rád a fandím jim.

Nějaké moto na závěr?

Rád se spoléhám sám na sebe a věřím v lidskou sílu a schopnosti. Moje hlavní moto je „netlačit na pilu,nepospíchat příliš na události a spíše brát život tak, jak přichází…