Cestování patří k MMA stejně jako hroty k šipkám. Bez něj to prostě nejde a sem tam zavítáte do destinací, kam byste se za normálních okolností sami nikdy nedostali.

Už je to víc než rok, kdy Filip Macek poprvé zápasil pro ruskou organizaci Absolute Championship Berkut, zkráceně ACB, v hlavním městě Čečenska Grozném. Měl se tu v rámci osmičlenné pyramidy postavit největšímu favoritovi turnaje Dagestánci Muradu Zeilabidovi.

Cesty do Ruska bývají jedny z těch komplikovanějších. Když neletíte přímo do Moskvy, musíte v ní aspoň přestupovat. Pro organizátory turnaje je to levnější než přímý let do finální destinace. My mířili do Mineralnye Vody.

Když mi přišel rozpis letů do emailu, moc jsem se tím nezabýval. Mineralnye Vody? Nejspíš letiště nedaleko Grozného. Omyl, který jsme s Filipem začali řešit, až ve chvíli, když jsme tam přistáli. Mezi tím jsme díky dlouho trvajícímu přesunu a odbavení zmeškali přípoj a pár hodin museli na letišti Šeremeťjevo čekat na další.

Když jsme se konečně dostaly do Mineralnye Vody čekal na nás u východu z letiště podsaditý Čečenec středního věku. Blížila se půlnoc a my s batohy mířili k autu.

„Jak daleko je odsud do Grozného,“ zeptal jsem se muže lámanou angličtinou v domnění, že nebude rozumět ani slovo. Naštěstí uměl anglicky stejně dobře jako já a odpověděl:

„Čtyři – pět hodin.“

S Filipem jsme se na sebe podívali. Rozuměli jsme správně? A jestli ano, nespletl se ten chlap náhodou?

„Čtyři – pět hodin?“ zeptal jsem se pro jistotu ještě jednou.

„Yes.“

Šly na nás mdloby. To snad nemyslí vážně? Došli jsme k oprýskanému Mercedesu, čpícímu plynem z unikající bomby v kufru! Nasedli jsme a pořád nevěřícně kroutili hlavou. Pět hodin!

Cestou se frajer ukázal stejně skvělým lingvistou, jako jsem já. Plácali jsme to rusky, česky, anglicky, rukama nohama, jak bylo zrovna potřeba. Jediný, kdo nerozuměl, byl vzadu sedící Filip, který se buď snažil usnout, nebo si stěžoval na rychlou jízdu. Nejdůležitější ale bylo udržet řidiče vzhůru. Ne, že by se o něj pokoušelo spaní, ale co kdyby? A tak z repráků začaly řvát osmdesátky. Sandra, Sabrina, Modern Talking, prostě staré pecky mého a řidičova mládí, které Filip nedokázal ocenit.

Jak jsme se blížili ke Groznému, začaly silniční kontroly. Po zuby ozbrojení vojáci s řidičem většinou prohodili pár slov a nechali nás být. Jen jednou jsme museli vytahovat pasy a otevřít kufr, u čehož naštěstí zůstalo.

Další šok na nás čekal při vjezdu do Grozného. Město bylo nádherně osvětleno. Vypadalo jako z pohádky Tisíce a jedné noci. Úžasné! I hotel se tvářil pompézně, dokud se nezačaly objevovat drobné vady, jako protékající záchod či nedovírající se dveře. Nebylo to nic proti tomu, co jsem našel v batohu. Ponožky, trenýrky, trička, mikina a bůhví co ještě bylo nasáklé Filipovým džusem, který se někde mezi Prahou a Grozným otevřel. Já blbec jsem si ho dal do batohu, aby se Filipovo zavazadlo vešlo do hmotnostního limitu a moje dobrota byla po zásluze odměněna. No a tak jsem ještě další hodinu strávil dostávání banánu ze svršků.

Po řádném dospání jsme se odpoledne rozhodli podívat do města. Procházeli jsme se centrem, kde nám došlo, že to co se v noci zdálo ohromující, s příchodem nového dne zmizelo. Nic se přitom nezměnilo, jen záře neonů tomu přestala dávat pohádkový nádech.

Znovu nás, sem tam, legitimovali muži v uniformách, aby v následném předstíraném strachu ustupovali, když se dozvěděli, že je Filip MMA fighter.

V příjemném, takřka letním počasí, jsme se s Filipem procházeli a posedávali ve stínech mrakodrapů a mešit. A přitom hovořili o všem možném, ale hlavně o zápase a budoucnosti. Cítil jsem, jak z něj vyzařuje hlad po úspěchu, který jsem u něj do té doby nezažil. Po prvním vítězství v Rusku nad nebezpečným Lazukovem a zisku domácího titulu organizace GCF, jeho sebevědomí vzrostlo o milion procent. Takže se zdálo, že právě tady může porazit kohokoliv na světě.

Druhý den po váze, kterou Filip udělal na výbornou, jsme se šli znovu podívat do města. Potkávali jsme přitom skupinky ve společenských oblecích, nebo tak nám to aspoň připadalo, jak uklízejí chodníky. Natíraly je a proutěnými košťaty, které jsem naposledy viděl u své prababičky, je zametaly. Napadlo nás, jestli nemá na turnaj přijet samotný čečenský prezident, protože Ramzan Kadyrov je velkým fanouškem zápasů MMA. Odpovídala tomu i pečlivá bezpečnostní opatření těsně před akcí.

Nicméně prezident bohužel nepřijel, nebo aspoň my jsme ho neviděli. Nemohl tak sledovat Filipovo vítězství, kdy ve třetím kole donutil svého Dagestánského soupeře vzdát nasazeným škrcením. Byla to bomba, kterou nikdo nečekal. Po turnaji jsem se vyjádřil, že jestli byl až doposud největším favoritem Murad, tak teď jeho místo přebral právě Filip.

Druhý den v pět hodin ráno jsme se vydali nazpátek. V jedné z vesnic, kterými jsme projížděli, se před nás dostal náklaďák naložený cihlami. Nebyly nijak zabezpečené a tak v jedné ze zatáček začaly létat vzduchem. Měli jsme co dělat, aby nám žádná z nich nepřistála na autě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že v Rusku je možné skutečně všechno. Třeba i to, že největší favorit, ať už to byl Murad nebo Filip, tenhle turnaj nevyhraje. Filip nakonec o tři měsíce později prohrál v semifinále Muradem Kalamovem. A za druhé, že i když MMA zápas je vrcholem celého toho snažení, nesmí se zapomínat ani na to, co se děje kolem, protože to bývá někdy stejně důležité.