Bruno má hlad. Nelidský, abychom byli přesní. A také strach, což mu vidíme na očích.
Právě teď stojí před zrcadlem a tupě do něj zírá. Možná se pozoruje, ale to si nejsme jistí.
Kdyby se skutečně pozoroval, možná by na sobě ani žádnou viditelnou změnu nenašel. Ale my víme své. Stačilo by, kdyby ho potkal někdo z přátel, určitě by se zděsil. Propadlé tváře, vystouplý nos, oči zapadlé v důlcích. Bruno nikdy nevypadal hůř.
Přitom ještě před měsícem platil za rozverného chlapíka, za kterým se sukně otáčely. Hezký, zábavný, plný porozumění. Zakrýval tím obavy z podřízených, ale i z rodičů, kteří vládli zařízení, které tak vznosně nazýval škola.
Neoženil se. Sem tam přítelkyně, ale nikdy nic vážného. Zřejmě proto, že se jimi nechal tak snadno válcovat.
Bruno už tři dny nejedl. Lednička zeje prázdnotou a to, co v ní zbylo, nechce. Pandemie mu sebrala chuť a možnost si bez rizika dojít nakoupit. Díky neustálému stresu, si během pár dnů zadělal na žaludeční obtíže.
Vůbec se mu nedivíme. Strach, který šíří vir, je všudypřítomný. Sdělovací prostředky se na něm pasou a přidávají pod kotel. Nakažení, mrtví. Čím víc, tím lepší.
I Bruna chytili. Naštěstí si to včas uvědomil a odstřihl se od nich. Stejně tak od sociálních sítí, kde už nenašel příspěvek, který se v tom nepitval.
Dnes jeho sídliště obsadili ozbrojenci. Noční oblohu překryla světla blikajících majáků, hluk sirén, přehlušil řev, strach, utrpení. K moci se dostal chaos, který svět ve svých rukou rozdělil pouze na živé a mrtvé.
Z přízemí bytu to měl Bruno jako na talíři. Zvlášť, když ozbrojenci zatlačili dav k jeho oknům.
Schoval se pod jedno. Měl zhasnuto, nikdo ho neviděl.
Zřejmě by tam zůstal do rána, kdyby se z předsíně neozval táhlý hlas zvonku. Kdo to může být? Nechtělo se mu tam. Nejraději by dělal mrtvého brouka, ale co když někdo potřebuje pomoc?
Po čtyřech se přesunul k vstupním dveřím. Postavil se a zadýchaný doufal, že zvonění ustane. Nevyslyšelo ho a donutilo ho podívat se kukátkem. To, co v něm spatřil ho opařilo.
„Jiřino,“ vydechl a cuknul hlavou, jako by ho mohla vidět. Stála tam jeho zástupkyně. Temná seschlá čarodějnice, které nedokázal říct ne.
Zaváhal. Otevřít nebo nechat zamčeno?
Nakonec Bruna přesvědčil strach. Neuměl si představit, co by mu ta pomstychtivá mrcha udělala, kdyby ji tam nechal.
Otočil klíčem, vzal za kliku. Dveře se začaly otvírat a ve zvětšující se škvíře… Brunovi se zastavilo srdce …uviděl mátožné postavy, s pohledy bez výrazu. Úplně ho uhranuly.
Bylo jich deset, jedna opřená o zvonek, který pořád řinčel.
„Jiřino,“ hlesl a zároveň si uvědomil, že měl být zticha.
Všimli si ho. Začali se k němu blížit, natahovat ruce.
Bruno zaklel, schoval se za dveře, chtěl je zavřít… Nešlo to! Někdo v nich stál, blokoval je. Uviděl jen šátrající ruku.
Jiřinina?
Bruno do nich vši silou zatlačil. Paže povadla, překážka nezmizela. Potřeboval ji vytlačit ven, jenže čím? Pak uviděl na botníku kladivo. Kde se tam vzalo, netušil, ale věděl, jak ho použít.
Když se mu podařilo zamknout, uslyšel na chodbě ozbrojence. Ozvaly se výstřely a pak ticho.
Bruno začal stavět barikády. Ještě, než zakokrhal kohout, změnil své útočiště v nedobytnou pevnost. Když skončil, zhroutil se únavou. Usnul.
Odpoledne si všiml ošklivé rány na předloktí. Nepamatoval si, kde k ní přišel. Neřešil to. Nechtěl. Považoval ji za škrábnutí.
O hodinu později si konečně přiznal pravdu. Zranili ho, je nakažený!
Zachvátila ho panika, netušil, co dál? Dobře věděl, že jediný, oficiálně vládou schválený lék, je kulka do hlavy. O ni nestál.
Co teď? Vzít si život? To by nedokázal.
Přesunul se do koupelny, aby si ránu omyl. Když uviděl svůj obraz v zrcadle, požádal ho o radu.
Nepřišla a Bruno na ni pořád čeká. Už pět hodin! Hladový, plný obav.
S hrůzou v očích cítí, jak se mění, jak ho vir ovládá. V mysli běhá po ulicích, napadá živé a rve z nich kusy teplého masa.
Bohužel netuší, že si ruku poranil o dveře a místo viru ho požírá strach, který ho pravděpodobně i zabije.
