Týden před Fight Night West – XFN, která se uskutečnila v Karlových Varech, mě oslovil místní MMA zápasník Jan David s tím, zda bych ho nemohl při jeho profesionálním debutu na tomto galavečeru koučovat. Souhlasil jsem a to i přesto, že jsem netušil, jak na tom v současné době je. David do Penta gymu už nějakou dobu nechodil. V Praze působil jen po čas studií, a když je ukončil, vrátil se zpátky na západ Čech. Nicméně jsme zůstali v kontaktu. Nebyl tedy důvod říct ne, zvlášť když na stejném turnaji zápasil i další můj svěřenec Tomáš Lejsek.

Bohužel den před zápasem se celá věc začala zamotávat. Večer mi psal pořadatel, že Davidův soupeř nepřijel a tak hledá náhradu, zda bych o někom nevěděl? Nevěděl, odepsal jsem a celou věc pustil z hlavy.

Jenže druhý den ráno mi na trénink volal Jan Voborník, který na FNW – XFN plnil roli rozhodčího. Měl stejný dotaz a já mu bohužel musel říct to samé.

Mám sice v oddíle pár zápasníků, kteří by Davidově váze do 70 kilogramů a zkušenostem cca odpovídali, ale všechno to jsou amatéři. A v tom byl největší problém. Zápasník, který chce sbírat zkušenosti v amatérech, nesmí mít profesionální zápas. Voborník ale přišel s tím, že Davidův zápas se nakonec uskuteční podle amatérských pravidel. S tím už se dalo něco dělat.

Oslovil jsem Jana Václavka, který zrovna končil trénink a následně i Dzianise Turlaie, jenž přišel na další od deseti. Oba mi dali košem. Václavkovi se nechtělo kvůli nízké váze, měl by minimálně o šest kilo míň než David, a Dzianis se po nemoci necítil dostatečně fyzicky připravený.

Já jsem to ale nevzdal a na Václavka trochu zatlačil. Vždyť o nic nejde, řekl jsem mu. Získáš zkušenosti. Je to velké gala, poznáš jaké to je zápasit před takovým publikem. Budeš v televizi atd. atd. atd., až jsem nakonec Honzu přemluvil.

Zbýval dořešit jediný problém. Koho vlastně budu koučovat? Davidovi jsem to sice slíbil, na druhou stranu Václavka jsem do toho navezl a co bylo nejpodstatnější, byl členem mého týmu. A nebýt mu v rohu mi přišlo stejné jako zradit vlastního syna.

Kontaktoval jsem tedy Davida, omluvil se mu, že bohužel nemohu být v jeho rohu. Nicméně jsem mu aspoň zajistil soupeře (což je v den zápasu hodně velký problém, většinou neřešitelný), díky čemuž jeho příprava nepřijde vniveč.

David hned odepsal, že děkuje za férové jednání a vzetí zápasu na poslední chvíli.

V tu chvíli jsem pokládal celou věc za uzavřenou.

Jenže po příjezdu do Karlových Varů jsme si šli sednout s druhým koučem Jirkou Paluskou a Janem Voborníkem do kavárny. A právě Voborník mi znovu nasadil brouka do hlavy. Povídal, jak se David hrdě hlásí k Penta gymu a že by byla chyba s ním ke kleci nejít.

No a tak začalo všechno nanovo.

Chvíli jsme se s Jirkou Paluskou dohadovali, jak to tedy uděláme. Zda půjde s Davidem do rohu on nebo já. Padl i nápad, že bychom se střídali. Jedno kolo já, druhé on, čímž bychom pravděpodobně vstoupili do dějin. Nakonec jsme se dohodli, že rozhodnutí necháme na zápasnících.

První jsme šli za Honzou Václavkem, který pochopitelně řekl, že nás tam chce oba. No a já pak znovu musel za Davidem s tím, zda je skutečně v pořádku, že v jeho rohu nebudu. Řekl, že v pohodě. Do rohu si nakonec vzal Davida Hunanyana a svého bratra.

Takže to pro mě dopadlo tím nejlepším možným způsobem. Opravdu nevím, zda bych mohl koučovat proti vlastnímu zápasníkovi. No, i když nemohl…

V průběhu zápasu se stala něco, co se mi snad ještě nikdy nestalo. V prvním kole se po Davidově tlaku oba borci ocitli na zemi. Davidovi hrozila páka na ruku. V té změti těl, blonďatých hlav (oba jsou blonďáci), Janů, vlastních myšlenek a bůhví čeho ještě, jsem se na chvíli přestal orientovat a začal křičet: „Pozor na arm-bar (páku na ruku)!“ Jako by v ohrožení nebyl David ale Václavek. Nakonec mě rychle z omylu vyvedl Jirka Paluska a po TKO v druhém kole jsme mohli slavit vítězství.

Aby toho nebylo málo druhý den ráno se mi na facebooku objevilo připomenutí, že jsme s Honzou Davidem už dva roky přátelé. A pod tím Davidův komentář: To jsme to včera pěkně oslavili.