Jak se stát drsným chlapem? Recept jsem našel na internetu

///Jak se stát drsným chlapem? Recept jsem našel na internetu

Jak se stát drsným chlapem? Recept jsem našel na internetu

Deník Mamira Tahiniho č. 7.

Dobrý den, pane Barták,

nedalo mi to a musel jsem vám napsat. Chci se s vámi, a když usoudíte i s čtenáři mého deníku, podělit o své další životní zkušenosti. Má Cesta, zdá se, pokračuje, i když se ubírá úplně jiným směrem, než bych čekal.

Po té strašné nehodě, která se mi na tréninku v MMArek gymu přihodila, nevím, co se sebou. Týden jsem dokonce nevylezl z domu, protože jsem se bál a vlastně stále ještě bojím, že se mi vysměje celé město.

Bětě jsem o tom neřekl. Nikomu. Prostě jsem jí namluvil, že mě MMA už přestalo bavit. Tečka. Věří tomu, a samozřejmě je ráda. Začali jsme spolu trávit víc času, v jejích očích se náš život vrátil do starých kolejí. Já tento její pocit ovšem nesdílím.

Uvnitř totiž cítím strašný neklid, který přenáším do práce, do vztahu. Snažím se sice, aby to nebylo vidět, ale moc se mi to nedaří. Díky MMA jsem měl pocit, že jsem vyladěný, že jsem získal vnitřní klid a sebejistotu. Škoda, že jsem si to tak…

Teď? Už ani nemůžu pořádně spát. Hlavou se mi honí divné myšlenky, někdy mám pocit, že jsem zralý na psychiatra. Někde jsem si přečetl, že během si skvěle vyčistíš hlavu, a tak jsem vyrazil.

Chci se udržet v kondici a když už jsem dal dolu nějaká ta kila… Vůbec si nedokážete představit, jaký je to pocit si zase bez problémů utřít zadek, protože k němu máte blíž a nebrání vám tukem nabobtnalé boky. Nebo, což je ještě lepší, znovu se setkat se starým známým, kterého už jste leta neviděli a měli jste pocit, že už nikdy neuvidíte.

Běh jsem vždycky považoval za nesmyslný pohyb a ani teď se to nezměnilo.

Zatím jsem byl jen dvakrát. Z domu jsem vyrazil o půl desátý. Ten největší běžecký průvod bláznů nabírající kilometry před prací odezněl a já se nemusel bát, že mě někdo potká, nebo nedej bože pozná.

Do přírody jsem se dostal indiánským během. Zrychlil jsem jenom tehdy, když jsem si byl jistý, že se na mě nikdo nedívá. Nestojím totiž o to, aby mi někdo hodnotil styl nebo prorokoval, jak rychle mi odejdou kolena.

Prostě jsem chtěl jen běžet, vyčistit si hlavu. Utéct od starostí všedního dne.

Běžel jsem dlouho. Bez cíle. V uších jsem slyšel ševelit vítr, podrážky dopadající na zem, svůj dech, bušení srdce. Matku míjející mě zprava s kočárkem.

Připadal jsem si jako v transu. Jak dlouho asi běžím? Podíval jsem na hodinky. Přesně dvě minuty! Cítil jsem se jako po hodině a vzpomněl si na dvanáctiminutovku na školním hřišti. Možná to bylo i tím, že přede mnou skutečně nějaké hřiště stálo.

Snažil jsem se popadnout dech, a přitom jsem se k němu přibližoval. Netušil jsem, kde přesně jsem, ale zajímalo mě, co se tam děje. Ten blbej běh mohl klidně počkat.

Nejdřív jsem myslel, že jsou to fotbalisti. Skupinka mužů rozcvičujících se na zeleném pažitu, co jiného by mohli být? Ale jak jsem se blížil, došlo mi, že je to nějaká sestava. Připomínalo mi to Tai či. Byl jsem tím natolik fascinován, že jsem došel až ke střídačce hostů a opřel se o ni.

Po chvíli se jeden z mužů, takový vyzáblý dlouhán, ke mně přitočil a zeptal se mě, zda se nechci přidat? Dost mě tím zaskočil. Naštěstí jsem okamžitě vymyslel geniální odpověď, s kterou jsem neurazil.

„Docela by mě to lákalo, ale bohužel musím běžet. Za hodinu mám nějakou schůzku.“

Chlap se na mě usmál, jako že chápe a řekl mi, abych ještě chvíli počkal. Běžel za mužem, který stál čelem k ostatním a předcvičoval. Chvíli něco řešili, aby se nakonec vyzáblý dlouhán zase vrátil ke mně.

„Dostal jsem svolení, abych tě pozval na víkendový seminář, který guru pořádá příští týden.“

„Guru?“ nechápal jsem.

„Ano,“ řekl vyzáblý dlouhán a podal mi vizitku. „Koukni na webové stránky a přihlas se. Rádi tě mezi sebou uvidíme.“

„Dobře, děkuju,“ odpověděl jsem a rychle, na své poměry, se rozběhl k domovu. Na vizitku jsem vůbec nepodíval. Nezajímala mě, spíš mě děsila, ale měl jsem strach ji vyhodit. Jako by se na mě pořád dívali.

Křečovitě jsem ji svíral v dlani a podíval se na ni až v pokoji. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem cestu zpátky zvládnul na jeden zátah. Něco ve mně mi dalo silu, abych to zvládl. Znovu jsem se podíval na vizitku. Ne to je přece nesmysl.

Zapnul jsem počítač a namačkal v něm webovou adresu jaroslavdrsny.cz.

Hned na úvodní straně na mě vyskočila fotka muže v tričku se zkříženými pažemi přes hrudník. Vypadal docela udělaný. Sice mu trochu ustupoval vlasový porost z čela, ale v obličeji byl pohledný. Takový skandinávský typ, jestli víte, co tím myslím?

Napravo od fotky na mě dotíralo heslo: Přijď mezi nás. Staň se drsným chlapem!

Rozkliknul jsem ho a četl a četl. Byl jsem z toho nadšený.

Poznej sám sebe. Najdi v sobě drsného chlapa. Překonej svůj strach.

Měl jsem pocit, že je to přesně to, co jsem hledal.

Ještě chvíli jsem na stránky nevěřícně koukal. Jako by si mě našly! Okamžitě jsem se přihlásil na víkendoví seminář. Jsem plný očekávání. Věřím, že díky němu sám sebe najdu a zase se vrátím na správnou cestu.

Jen jediné mě děsí, že guru Jaroslav je tím, o kterém jsem před lety četl v novinách. Žádné háčky jsem na hřišti neviděl, tak snad by to mohlo být v pohodě. A navíc se specializoval na ženy.

Obrázek: Lenka Michalková
Od Lenky

Přijďte poznat tréninky MMA na vlastní kůži do Penta Gymu Praha. MMA je závislost. Tréninky MMA, BJJ, Thajský box nebo wrestling  jsou u nás, jak pro úplné začátečníky, tak pro zápasníky. Nikdy není pozdě začít. První trénink je zdarma http://www.pentagym.net/treninky/

By |2020-08-18T15:43:43+02:0018 srpna, 2020|MMA blog|0 Comments

About the Author: