Životní trapas! Jak jsem skončil s bojovými sporty. Varování pro všechny

Deník Mamira Tahiniho č. 6.

Dobrý den, pane Bartáku,

tohle je můj poslední blog. Ani přesně nevím, proč ho píšu a hlásám takovou ostudu do světa. Možná se mi líbí, že lidi moje cesta zajímá a že mi fandí. Tedy fandili, protože potom, co se dočtou, jim budu už jenom pro smích.

Omlouvám se a hezký den přeji.

Váš Mamir Tahini

S Bětou jsme jeli na otočku do Prahy. Nejdřív pracovní záležitosti, potom nákupy. Netuším, co přesně sháněla, ale nestihli jsme se kvůli tomu pořádně najíst, jen fastfood, a co bylo nejhorší ani trénink od pěti. Dost mě to mrzelo, jak se říká svrběly mě ruce, a tak jsem se Běty zeptal, zda by jí nevadilo, kdybych šel na pozdější.

K mému velkému překvapení souhlasila. I když… Někdy její ústa vyřknou pravý opak toho, co si myslí. Pro dnešek psychoanalýzu a ujišťování odkládám, balím věci a hurá na trénink.

V MMArek gymu mě trochu vyvedlo z míry, že není MMA! Nepodíval jsem se na rozvrh, a tak jsem si nevšiml, že je nějaké Noudži, nebo co?

MMArek mi doporučil, abych zůstal. Prý si tím zlepším boj na zemi, což mě navnadilo. Bohužel jen na chvíli.

„Máš štěstí, že dneska nemají pyžama,“ pokračoval a já trochu znejistěl.

ŽIVOT V KLECI, poznej české MMA!

„Pyžama?“ zeptal jsem se, ale dřív, než mi stačil odpovědět, zazvonil mu telefon, s kterým následně někam odešel.

Měl jsem chuť se taky vypařit, ale zvědavost mi nedovolila. Jak mi může boj na zemi vylepšit pyžamo? A jaké? Klasické dvoudílné nebo dlouhá noční košile, kterou používám já? Ne, košile to být nemůže. Kdyby se mi vyhrnula nad boky… Nechtěl jsem ani domýšlet a rozhodl se počkat co mi na to řekne můj přítel google.

Vstoupil jsem tedy na tatami a vyčkával. Rozcvička i techniky mi připadaly vcelku normální. Některé jsem dokonce znal z YouTube, akorát jsem je nedokázal podle něho praktikovat.

Pracoval jsem ve trojici, takže jsem měl čas rozhlédnout se kolem. Na druhém konci žíněnky mě zaujala skupina pokročilých. S otevřenou pusou jsem na ně nechápavě zíral a přemýšlel. Jde ještě o sport, sebeobrana nebo je to nějaký nový druh Kámasútry?

Dva borci, přisátí k sobě zadky jako ploštice, si začali proplétat nohy. Celkem záhy jsem ztratil přehled, která část těla je čí. Následně, aniž bych tušil, co se stalo, to jeden z dvojice poklepáním vzdal. Divné.

Po nácviku technik jsme začali spárovat. Šlo o řízený boj, v kterém jsme měli použít dnes naučené techniky. Byli jsme liší, takže ten, na kterého nevyšel partner, měl možnost se popasovat s některým ze zkušenějších.

Mezi druhým a třetím kolem jsem si skočil ulevit na záchod. Big Mac s dvojitými hranolkami a tatarkou se probouzely k životu. S jakou chutí jsem ho po měsíční dietě vdechl.

Když jsem se vrátil, čekal na mě jeden z těch dvou borců, co si vzadu lámali nohy. Pohledný mladík vážící tak o třicet kilo méně než já. Dost jsem si na něj věřil. Lechtání v oblasti střev mi můj pocit jen potvrdilo. Intuice je intuice.

Plácli jsme si a on se představil.

„Ahoj, Eliška,“ řekl a ve mně hrklo. Eliška? Není to dívčí jméno? „Budeš chtít projet techniky nebo zarolujeme?“

Aniž bych tušil, o čem mluví, chtěl jsem zkusit to druhé. Kývla a sedla si naproti mně. Vypadalo to, že si budeme povídat a já začal být nervózní. Co by asi řekla Běta, kdyby tušila, že tu sedím s touhle docela pohlednou holkou a…?

Zapískal časovač oznamující nové kolo, Eliška se mě poprvé dotkla. Silně. Tolik síly jsem v tak štíhlé paži nečekal.

Chtěla se prát!

Jenže, jak na to? Vždyť to byla holka a já najednou nevěděl co s rukama. Co když jí sáhnu na prsa, na zadek, nebo…? Mám se jí omluvit nebo předstírat, že se to nestalo?

Strašlivě jsem se potil. Možná i červenal. Musela to vidět. Ježíši, to je trapný!

Po patnácti sekundách boje jsem odplácal škrcení ze zad. Nic jsem si z toho nedělal. Nebyl jsem připravený, celou dobu mě vlastně rozptylovala. Takže se to nemohlo počítat, spíš jsem ji nechal. Jo nechal, to musel každý uznat.

Jako jo, sílu měla, ale určitě ne takovou jako já. K tomu byla o dost lehčí. Kdybych chtěl tak… Ještě bych jí něco udělal a co pak? Budu za blbce. Když prohraju, tak taky! Co s tím?

Ke všemu mě vykolejila poznámka trenéra, který procházel kolem nás. „Buď na něj hodná,“ řekl. Byl jsem si jistý, že to patřilo mě. Prostě se spletl a já ho nechtěl zklamat. Jasně kámo, ženskou ani květinou.

V půli kola už jsem měl Elišky plné zuby. Dlaň mě pálila bolestí, jak jsem furt plácal do žíněnky, že se vzdávám. Už mě nezajímalo, zda jí ublížím nebo kde se jí všude dotknu. Za blbce už jsem byl, tak co?

Přitvrdil jsem. Měla poznat, kdo je tady pánem. Žádná holka mě přece nebude jen tak mlátit.

Nepomohlo to. Spíš naopak. Čím víc jsem se snažil, tím víc mi docházely síly a Eliška si se mnou hrála jak s hadrovým panákem. Brunátný vzteky jsem se modlil, ať už to skončí. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít.

Jak po mě Eliška celou tu dobu rajtovala, strkala koleno na břicho, ohýbala v různých nepřirozených úhlech, ozval se opět můj hříšný fast food oběd. Asi jsem měl s tou majonézou brzdit. Střeva se vařila, všechno bublalo na poplach. Byl čas odejít.

Musím se rychle z boje omluvit. Jen žádné trapné faux pas! Když v tom se stalo něco neuvěřitelného. Chytil jsem Elišku do trianglu! Nohy se obmotaly kolem její hlavy a já ji nemínil pustit. Najednou jsem nemyslel na nic jiného než na pomstu.

Na jejím obličeji bylo vidět, že už zbývá jen kousek a vzdá se. Chtělo to vydržet a pořádně zabrat! Všechno ve mně vřelo.

Zvuk, který ze mě vyšel, mě ještě teď budí ze snu a Elišku nejspíš taky. Začala plácat a řvát, abych ji pustil. Rozpletl jsem nohy a ona se v mžiku osvobodila.

„Ty sis prd!“ křičela a já se málem studem propálil pod žíněnku, jak jsem byl rudý. Přitom jsem si povšimnul hnědě skvrny na jejím rashgurdu těsně pod krkem.

A teď do sprch! Rukama jsem křečovitě svíral lemy trenek, abych předešel dalšímu znečištění. Moje cesta bojovníka právě skončila! Taková ostuda!!! Sbohem.

Obrázek: Lenka Michalková
Od Lenky